Vítejte na stránkách

   M O T O D U C K S

Domů
Elefantentreffen 61
Enduroskola 2017
BMW Motorrad Days
Alboška 2017

 

Albanie 2017 

Tohle byla vysněná dovča. Ještě teď sem plnej dojmů a při pomyšlení na určité okamžiky mě pořád mrazí. Chtěl bych to vše detailně popsat,ale to by asi nikdo nečet,protože by to byla encyklopedie a na díly :D

Takže se pokusím to zkrátit,ale už teď vím,že se to nepovede. Ale snad to nebude o hovně … :D (i když bude :D)

Po návratu s Gapa,kde byla BMW akce sem zjistil opět problém s kardanem. Takže místo balení a příprav sem 4 dny před odjezdem rozhodil koncový převod. Nebudu tu popisovat náročnost operace,ale v sobotu dopoledne na mě padla depka a nějak mě to zlomilo. Dovča v ohrožení a já sem napěněnej,že mě opět brambora vypekla.

Je sobota a já volám na KTM z inzerátu,co sem si vyhlídnul. Nikdo mi to ale nebere. Uklidním se a pak v průběhu dne se podaří opravu dokončit a bramboru projet. Je připravená na cestu.

Nakonec padne rozhodnutí,že nevyrazíme na dovču v pondělí ráno,ale že místo toho zajedem do Mladý Boleslavy kouknout na kačenu a že vyrazíme o den dýl …

Ráno vyrážíme brzo a v 8:15 sme už před prodejnou. Je za výlohou a úplně vzadu. Jdu se na ní mrknout. Je nádherná. Prý zda jí chci vytlačit ven na světlo? Jasně,ale mám dotaz: „Když bych jí koupil,stihnem jí dnes na mě přihlásit,abych na ní zítra mohl vyrazit do Albánie?“  Tímto dotazem sem prodavače celkem odzbrojil a zprvu si myslel,že je to sranda. Když sem ho utvrdil v tom,že to myslím smrtelně vážně,tak jelikož se snažil prodat,tak odpověď byla jednoznačná. „Ano“

Jedem to projet a v 9 už počítáme peníze. Jenže doklady má současný majitel někde za Prahou. Nejdřív,že tu bude v poledne. Pak po jedné,ve dvě a nakonec že už tu musí každou chvíli být … Oběhnu si STK,zda mě hned vezmou,až přijedu. Není problém a lehce před 3 odpoledne tam není skoro nikdo. Po návratu do KTM se dozvídáme,že pán,nepřijede,ale že poslal dceru a že už přijede každou chvilku …

Chci ještě zařídit pojistku. „Můžu si u vás přes net zařídit pojistku?“ ptám se. Nakonec to prý pojistíme na původní zelenou kartu. Ok.

Až před 4 odpoledne přijíždí pražanda a snad se všemi doklady. Ověřená plná moc,malý TP a zelená karta. Jenže platnost je do 3.7.2017. Super,takže nemám pojistku ... Sedáme na kačenu a letím na STK. Tam už je samozřejmě dost plno. Necháváme tam doklady a s Áďou vyrážíme do pojišťovny. Ta je naštěstí naproti úřadu. Zařídím pojistku,kterou usmlouvám o 150% a vyrážím zpět k STK. Mezitím jde Aduš pro pořadový číslo. Já přijedu k STK a jdu hned na řadu. Pár fotek a jedu zase k úřadu. Jen co vyběhnu schody a sotva dopíšu formulář,tak už mě volají k oknu. Neskutečný. Vše sme stihli do 30 minut :)

 

Jedem domů. Doma ještě táta vymyslí mezikus,aby šel chytit horní kufr z brambory na plotnu kačeny. Ještě v 11 večer ležím na zemi a seřizuju si nastavení podvozku. O půlnoci jedu k Áďě a stihnu vytroubit auto. To proto,že sem jednou chtěl dát při předjíždění blinkr a jelikož sem byl zvyklej z brambory,tak automaticky mačkám knoflík a místo blikání vytroubím auto :D. Parkuju natěsno vedle motorek známých a jdu konečně chrnět.

V úterý je budík na půl sedmou. Áďa má na telefonu zmeškaný hovor od Janči (vedle ní jsem parkoval v noci motorku)  a já tuším,že asi nevolala kvůli tomu,že mi to chce pochválit. Snídaně a jdem nabalit věci na moto. Když přijdu dolů k motorce,tak vidím čáry na chodníku a je mi jasný,že to nekreslili děti křídou,i když to tak vypadá. Chudák Janča musela táhnout motorku po stojánku a tímto se jí moc a moc omlouvám.

Když chci zabalit Ádiny věci do kufru,tak si všimnu,že mi chybí jeden držák kufru! Je to zase moje chyba,protože když mi to pan prodavač v KTM montoval a ještě u toho měl neskutečný proslov o pořádném dotažení aby se kufr neztratil,tak sem jeho úžasné přitažení nepřekontroloval a tak někde vypadl. Takže nabalit věci a pro změnu zase do Třebe a tentokrát k tátovi do dílny,kde se vytvoří ze starého puku a kusu plocháče nový držák. Pro jistotu ještě všechny šrouby zalepím lepidlem.

Je deset dopolko a teprve teď se může vyrazit. Dojedem před Tyníště,kde se rozsvítí hladovec a já musím k pumpě :D Ale alespoň se už ukrajují kilometry z cesty.

Ještě mě vyděsí neustále svítící kontrolka rezervy,než mě napadne si jí manuálně na palubce zhasnout. Borohrádek,Mýto,Svitavy. Brno. Utíká to a v posledně jmenovaném městě špatně odbočím a už si to musím střihnout centrem. Ztratili sme tak půl hodiny,ale dle hesla „Co tě nezabije …“ pokračujeme dál. Před Bratislavou tankuju na jedný zastrčený benzínce. Na stojanu visí cedule platba předem. „Copak vím,kolik natankuju?“ říkám si a jdu do budky. „To je kvůli cikánům“ dostane se mi vysvětlení a pán zapíná stojan. Vracíme se opět na dálnici.

 

Na hranici s Maďarskem ještě Áďa kupuje dálniční známku a překvapí mě,že si pamatuje SPZku. Teď už je to nuda. Kilometry naskakujou a co hodinu stavíme na benzinkách a snažíme se rozhýbat zadky. :) Občas kilometrová kolona,ale tu neřeším a jedu středem. Tady mi Áďa řekne,že jestli tuhle dovču odjedu bez jediný pokuty,tak že dostanu medaili :D Občas plná,občes pruh pro motorkáře,někdy rychlost,stopka,prostě taková klasika :D

Maďarská dálnice by se dala shrnout dvěma slovy. Kukuřice a slunečnice. Nic jiného totiž vidět není. Silnice luxusní a ty odpočívadla taky. Jedno sem nucen použít a to byla síla. To nebyl obyčejný záchod,to byla svatyně všech záchodů :D Všechno v nerezu a bezdotykový a hlavně čistý. Prostě je vidět,za co tady platíte,což se u nás říct opravdu nedá …

Jako zážitek super,ale pořád sem si říkal,že je ten záchod nějakej nízkej a tak divně krojenej. Pak zjišťuji,že sem byl na dámských :D

Sjiždíme z dálnice,kupujem v Penny večeři a hledáme místo pro stan. Nacházíme ho v poli hned u silnice,ale ze silnice vidět není,jelikož je to lemováno stromy a keři. Stavíme stan,nafukujem matraci. Je 9 večer a kolem nás projíždí traktorista,vracející se do nedalekého družstva – snad nás nenapráší …

13 145 km    Najeto: 705 km

 Středa

Slunečné ráno nás vytáhne v 7 ven ze stanu. Dobře,byl to budík,ale to nezní tak dobře :D Na pole začínají najíždět traktory a nakladače a všichni si nás prohlíží. Dosnídáme,pobalíme a míříme si to k hranicím s Chorvatskem. Tam se dostaneme asi po půl hodině v sedle. Nikde nikdo a tak jdem hned na řadu. Pasy a razítka a sme v Chorvatsku. Dlouho se tu nezdržíme a za nedlouho nasledují hranice s Bosnou. Nikde žádná fronta,ale kdo by tudy taky jezdil … V 11 nás vítá Bosna s 29 stupni. Namířeno máme na Sarajevo,kam se dostaneme v podvečer. Všude plno turistů a rušno. Ze Sarajeva si to střihnem ještě necelých 80 km do města Foča. Tady sme kolem 9 večer a všude to žije. Cesta sem vedla přes neskutečný horský průsmyk a dnes už zatáčky nechci ani vidět J Hledám kemp podle navy,ale nikde nic. Všimneme si cedule s kempem a tak po 2 km nacházíme luxusní kemp Drina se suprovýma lidma. Ubytko v chatičce,motorka,jídlo a dohromady platíme za vše asi 35E. 

13 508 km    Najeto: 363 km

 Čtvrtek

Ráno snídáme s čechama,co přijeli večer kolem 11 autem z Černý Hory. Že prý pustina,nikde nikdo,strašná cesta atd. Rozloučíme se a hurá do sedla.

Z Foči vede ještě asfaltka,ale ta občas zmizí. Klikatíme si to po kopcích k hranicím s Černou Horou. Tady už je docela plno. Frčí tady raftování a tak jsou všude dodávky s turistama a raftama. Potkáme taky Maďarku na cbfku,co si jede sama na výlet po Černý Hoře.

Asi po 25 minutách sme za hranicí a jedem na Pivské jezero. Je to neskutečná nádhera. Cesta vede přes vysoké mosty,pod kterými teče naprosto průzračná modrozelená divoká voda. Najednou se stočí do skal,kde se musí projet tunely. Některé mají sotva pár metrů a jiné jsou dlouhé i stovky metrů. Nikde není žádné osvětlení,ani značení. Je to prostě mokrá díra ve skále a jediné světlo,které vidíte,je to na konci tunelu :)

 

 

 

Jedeme a kroutíme hlavami a nestačíme ani vstřebávat tu nádheru,která nás ze všech stran obklopuje. Pivské jezero je dlouhý 45 km a někde i 200m hluboký. Teď teda asi míň a bude to o dobrých 10m.

Před městem Plužine odbočujume do skal a nabíráme směr Durmitor. Neustále stoupáme jako po vývrtce nahoru. Jezero se nám sice vzdaluje,zato ho můžeme vidět v celé své kráse. Jakmile se vymotáme ze skal,tak se příroda mění a najednou jsou před náma louky a v dálce se rýsují hory. Všude to voní létem a nad silnicí neustále lítají motýly a po loukách skáče nespočet kobylek.

Zastavíme se v eko selo Durmitor na čevapi a pokračujeme dál Durmitorem. Všude je nádherná horská krajina a krávy. Dokonce jedna mě překvapila za zatáčkou tak,že kdybych jel jen o kousek rychleji,tak jí skončím v prdeli :D Necháme motorku na parkovišti a vyšlápnem si na jednu bábovičku. Ještěrky,hadi,pavouci,kobylky. Je toho všude moc,ale je to krása. Začíná se zatahovat a dokonce potkáváme motorkáře v protisměru v nepromokách. Naštěstí se dešti vyhnem a do Žabljaku dorazíme po mokrý silnici,ale zcela suchý.

Tankujem a i přes horlivé přemlouvání místních o přenocování nabíráme kurz Mojkovac. Je podvečer,ale kempy ani penziony nikde. Nacházíme národní park Biogradská Gora,kde je u jezera kemp,kde stavíme stan. Místo hezký,ale pro kemp naprosto nevhodný. Jen turecký záchody a žádná sprcha. Jdem se projít kolem jezera,kde jsou plné břehy slimaků a pijavic.

13 682 km    Najeto: 174 km

 Pátek

Ráno se sbalíme,nasnídáme a za nedlouho sme ve městě Plav,které je na břehu stejnojmenného jezera. Nakoupíme zásoby a už je to jen pár kilometrů na Albánský hranice. Je šílený vedro a stín nikde. Na hranicích je to zážitek. Nejde ani tak o celníky,ale spíš o tu albánskou boudu,ve který jsou. Dostanem razítka a borec nám zvedne závoru. Sotva ujedem 10 metrů,tak asfalt zmizí. Už jen šotolina. Všude samej bunkr a rozstřílenej barák. „No,to nám to hezky začíná.“ Před námi je řeka a most. Tedy pár prken položených z jednoho břehu na druhý. Některá dokonce chybí. Tohle je to,na co sem se těšil :)

Přijedem na křižovatku a najednou nevím kam dál. Stavíme a jdu do kufru pro mapu. V tom přijíždí banda Čechů,kteří hledají cestu do Černý Hory. Takže si vyměníme poznatky a rady,vyfotíme se,ještě když si tak okupujeme tu křižovatku,tak kolem nás projdou krávy a můžeme se zase jet :)

 

Silnice SH21 je úplně nová a je to bajkerský orgasmus. Vede skrz hory,které jsou v těchto vedrech naprosto vyprahlé. Místo řek jen kamení a prach. Občas potkáme vyhublou krávu a nebo osamocený lidi. Při jedné odpočinkové přestávce sledujeme horský kozy,jak si pochodují po písčité stráni a hledají poslední zbytky zeleně. Najednou začínají hory mizet v šedivém oparu a kozičky najednou utíkají ze strání dolů. Áďa nestačí ani vyhrabat nepromok a už leje. Tak si jen nasadíme helmy a stojíme na krajnici jak tvrdé Y.  Během pár minut se to přežene a přestává pršet. Najednou je všude plno vody. Teplota,která spadla o 10 st dolů,se zase postupně vrací zpět. Nasedáme a jedem si užít výjezd po serpentýnách. Nahoře koukáme a opět se blíží další vlna bouře. To už na nic nečekáme a jedeme do města Koplík.

Tady se nechcete zastavit a ani ztratit. Takže honem najít silnici SH20 a hurá do Theth! Kupujem čerstvý ovoce ve stánku u silnice a jedem kolem obrovský věznice. Silnička je to malá tak pro jeden autobus. U nás by to byla pouze jednosměrka. Tady po ní jezdí obousměrně a i s nákladníma autama. Ve vyschlém korytu zahlédnu mrtvou kozu. Občas tu je rozstřílená cedule u cesty,ale ani to nás neodradí. Najednou se silnice změní v pohádkovou silnici s nádherným povrchem a jednou zatáčkou za druhou. Vyškrábem se nahoru na parkoviště. Tady je skládka se vším možným. Dokonce i s nábojnicemi do brokovnice …

 

Sme ve 2 kilometrech nad mořem a dál už jen po kamenech a šotolině. Je tu provoz jak na státovce,ale cesta hrozná. Široká je na jedno auto. Na jedné straně skála a na druhé několikasetmetrová díra … Potkáváme kde co. Plný dodávky turistů,co je vozí místní řidiči,terénní expediční auta,obytný karavany a dokonce i nový éčkový mercedesy. Dokonce se proti nám vyřítí i policejní Patrol se 4-členou posádkou,ze kterého tečou snad všechny provozní kapaliny :)

Lehce couvne,Aduš sleze a já projíždím okolo. Vedle mě je už jen propast a snažím se nespadnout dolů. Je to adrenalinový zážitek. Vlastně celá tahle cesta,při které klesáte ze 2 kilometrů někam k 800 m nad mořem. Cestu 14 kilometrů jedu hodinu a půl. Až do kempu Paradise,kde je naprosto úžasný majitel. Můžem se osprchovat,hodit bobek a navíc za stanování nic nechce. Všechny chatky jsou totiž plný. Je tam nádherná restaurace s terasou s výhledem na okolní skalní masivy obklopující toto místo kolem dokola. Uděláme si večeřičku v trávě a po západu slunce jdem chrnět.

14 049 km    Najeto: 367 km

 Sobota

Slunce se sotva dostane přes vrcholky hor a lezem ze stanu. Sbalit věci a jít se rozloučit s panem domácím. Když sem se zmínil o tom,že chci jet z Thethu na Lotaj,tak i přesto,že nevládnu imperialistickou angličtinou,i tak sem pochopil jeho slova: „Je to velká a těžká motorka. Kufry,2 lidi. Kolik to váží? 400 kilo dohromady? Ta cesta,po který ste přijeli,je dobrá. Tam,kam chcete jet,tam je cesta špatná. Jezdí tam lidi na lehkých motorkách a i ty mají defekty. Pak se musejí volat asistence a helikoptéry … Je to na tobě,ale já bych tam s tím nejezdil. Tak hodně štěstí :)“ No a co vy na to? :) Mě to teda moc nenabudilo a tak zase jedeme stejnou cestou zpět. Cesta nahoru už jde líp a tak to celý vydupnu za 30 minut. Užijem si znovu silnici SH21,dokoupit ovoce v krámku,benzinka s roztomilým asi metr padesát centimetrů vysokým Španělem a hurá na hranice Albanie – Černá Hora. Žádná fronta a razítka v pasech máme celkem rychle i přes ty divný pohledy celníků. Jenže ještě jet nemůžem. Další celník chce znova pasy a pak se ptá,zda nemáme cigarety či alkohol. Na to konto Aduš odpoví,že si veze 5 triček,kalhoty,boty a nepromok na 14 dní a kam by se jako ještě měl vejít alkohol nebo cigarety? :D Tak nás pouští a ani nemusíme ukazovat kufry k prohlídce.

Teploměr tancuje kolem 40 stupňů a já v koloně poprvé uvařím Káťu. A vlastně i nás,takže jdem do bistra u silnice a pijeme a baštíme a užíváme si trochu toho chládku. Kolona se mezitím protrhá a pokračujem až do Cetinje. Tady chvilku jezdíme a hledáme ubytko,ale nacházíme super apartmán za 30E. Namočíme všechno prádlo do sprchy,zaleje se práškém a frčíme do Budvy. To je přímořský  letovisko se spoustou krásných pláží a velkým ruchem. Jedem na parkoviště hlavní pláže. Auta platí,ale na moto prý nemusíme a tak parkuju až u pláže. Je tam VIP zona s barem a postelema s nebesi a k tomu hraje DJ ty největší pecky. Nádherná koupačka bez ježků. Pokoupíme nějaký dárky,zmrzku a pak to vezmu nad Kotor na západ slunce.

Ta silnice je mazec. Je to 25 serpentinových zatáček nad sebou a to tak,že navigace má občas problém a neví,kde je a ten had je slitej do celistvého obdélníku :) Střídám jen první 2 až 3 kvalty,ale za neustálého hučení větráku přijíždíme na vrchol a čekáme na ten okamžik západu slunce. Je to jako z pohádky. Když se setmí,tak to berem národním parkem Lovcen zpět do Apartmánu.

Ta cesta se staví,takže občas super asfalt,občas stará silnice a občas jen štěrk,bagry a psi,co jdou hned po nohách. Když večer dojedem k pokoji,tak tam stojí nová Africa. Jsou to 2 slováci (kluk s holkou) co jedou taky do Albošky,ale mají namířeno k hlavnímu městu Tiranë. Bydlí hned vedle nás a tak večer prokecáme skoro do 1 do rána u vínka.

Jasně že sme nezapomněli prádlo ve sprše. To se vypralo a rozvěsilo po pokoji :)

14326 km    Najeto: 277 km

 Neděle

Ráno eště urobíme taku krátku rozprauku s našimi súsedy a pak možme vyraziť :) Oni pokračují na Podgoricu a pak Albošku a my si to střihnem opět přes Lovcen a objedem si celou Boku Kotorskou. Dokonce se i najíme v jedné restauraci na pláži a kousek opodál vykoupeme na místě,kde máme moře jen samy pro sebe. Pokřačujeme dál až na Hranice s Chorvatskem. Tady je to peklo. Hic,kolem hoří,fronta a fungují jen 2 vjezdy. Čekáme hodinu a pomalu se suneme vpřed. Klimatizace hučí,občas nějakému autu odejde chlazení a tak zůstane stát a musí se odtlačit. Dochází nám voda. Máme asi jen deci teplý vody a je to tak na půl hoďky. Najednou nám z jednoho maďarskýho auta podá klučina ledovou vodu. Je to asi nějaká šťáva. Vypadá to jako zmrzlý chcanky,ale darovanýmu koni … Půlku vypijem během chvíle.

 

Jsme na řadě. Kouknou na pasy a jedem. Ale ta fronta,co je z Chorvatska do Černý Hory je tak na 6 – 8 hodin... Cestou se zastavíme v Dubrovníku a pak pokračujeme dál a zakotvíme v malém přístavním městěčku Slano,kde domluvíme apartmán za 30E a je to asi 150m od moře. Večer nákup,procházka,veča v restauraci a další procházka. A pak na balkóně čerstvej meloun s vínem

14 475 km    Najeto: 149 km

 Pondělí

Budíme se do slunečného a teplého dne. Pobalíme věci,vyklídíme pokoj a necháme vše na motorce. Jdem se projít do přístavu a nakrmit hladový ploutve. :) Zhruba v 11 opouštíme přístav a nabíráme kurs Makarska. Cestou je občas vidět kouř z požárů a nebo jedem i ohořelým územím. U Gradace sjedu z cesty a vjedu na kamenitou cestu,která se po chvilce změní na asfaltovou pěší zónu.

 

Parkuju ve stínu u schodů k moři. Zažívám asi nejlepší koupačku života. Motorka u moře,sme na útesech,kde skoro nikdo není. Moře je pěkně divoký. Vlny se tříští o skály a voda skrápí vše okolo. Za hranou skály je jen moře a ke dnu je to dobrých 5 metrů. Ale jelikož jsou útesy pokryté ježky,beru na nohy páskové sandále. Vůbec o ničem nepřemýšlím a skáču do vln. Je to paráda. Průzračně čistá voda a jedna vlna za druhou. Musím dávat pozor,aby mě to neomlátilo o útesy. Když chci po nějaké době ven,tak zjišťuju,že není kudy :D.

Asi po 10 minutách hledání najdeme místo,kde se dá vyškrábat opět na souš. A jelikož to jde sice hůř,ale jde,tak tam skáče i Áďa v keckách a užíváme si romantiku ve vlnách. To je ta romantika typu: občas slanej sopl u nosu a podobně :D. Jo a taky čůrám do vody :D.

 

Když si to užijem tak vylezem ven,oschneme procházkou podél moře a pak opět do dresu a další zastávka až na Makarský. Tady to žije. Je podvečer,vedro a podruhý uvařím kačenu. Když jí ochladím,tak jdem k pláži a dáváme si jídlo,pivko,zmrzku a kupujem nějaký dárky.

Cesta pokračuje na Bašku. Ta je úplně narvaná stejně jako Brela. Zkoušíme apartmán,který je daleko od moře a nikdo v něm není. Paní mě šokuje cenou 60E za noc. Tak jí poděkujem a jedem dál. Už se začíná stmívat a přijedem až do městečka Ruskamen,kde Áďa zařídí pokoj za 40E. Pan domácí umí výborně slovensky ačkoliv je to Chorvat. Ubytování je kapitola sama pro sebe...

Přivede nás do posledního patra,kde bydlí česká rodina a má pronajatý celý patro. Jsou tam 2 volný pokojíky a se slovy:“To jsou vaši češi! Oni se tady jen vykoupou,přespí a ráno hned odjedou :)“ nás ubytuje do jednoho kamrlíku. Já koukám s otevřenou pusou stejně jako ta česká rodinka. Tak si podáme ruce a nastěhujem se. Podotýkám,že koupelna a kuchyň byla společná. No nic. Popijem dole s jinýma krajanama a s panem domácím. Bavíme se o chorvatský politice,požárech,cestování a vůbec o všem. Pak se u naší adoptivní rodiny vykoupem a jdem chrnět. Večer mě vzbudí silná bouřka s deštěm,ale pak opět usínám.

 

14 650 km    Najeto: 175 km

 Úterý

50 odstínu šedi.Ráno je všude mokro. Dokonce i na našem malém balkóně,kde sme měli boty – ona tam není střecha,takže žádný překvápko. :) Čekám,že bude mokro v botách,ale jsou nečekaně suchý. Balíme si věci,loučíme se a jedem směr Zadar. Jedeme jak po pobřeží,tak se i na chvilku vzdálíme do vyprahlé pustiny. Projedem šibeník,kde se zastavíme na koupačku a gáblík v plážové barové restauraci s evidentně sjetou obsluhou :D

Po koupačce opět cesta na Zadar. Cca 30 km před ním začínáme hledat ubytko. Všechno je buď plný,nebo tam nikdo není a nebo je to děs. Sjedeme od pobřeží a zajedeme si trochu do krajiny,že by tam mohlo něco být. Krom vápenky,kde v jejím kilometrovém okolí je všechno totálně bílý nacházíme z ničeho nic vesničku,kde je jen pár domů,z toho polovina rozbořená a místo náměstíčka je tam podstavec,na kterým stojí tank,který tady v roce 1991 bránil vesnici,ale bohužel to neklaplo. Střela prošla až dovnitř (paradoxně skoro nejtlustší částí tanku),kde musela explodovat. Ve spod byl tank otevřenej jako konzerva. Nicméně by byl asi stále funkční. Motor byl na svém místě a z některých míst sáknul převodový olej.

Zážitek z místa parádní,ale ubytování žádný. Takže jedeme blíž k Zadaru a kilometr od něho nacházíme luxusní penzion s úžasně pohodovými majiteli. Takže bydlíme opět za 30E. Vybalíme a jedem na večerní procházku do přístavu. Parkujem grátis na parkovišti pro moto a to přímo před vchodem do staré části. Projdem si to a pak se zastavíme na venkovní terase krásného hotelu a dáváme si kafíčko. Já mám kafe. Aďa má jen panáka kafe :D. Pořád je slyšet pískání píšťalky jak v bazénu. To je vodní pólo,které se hraje v přístavu. Nakoupíme dárky u stánků a jdeme si projít promenádu. Tady se dětí fotí s opičkou,indiáni hrajou na vše možný a taneční skupina tu má pouliční vystoupení. Prostě noční život jak se patří. Pokoukáme po lodích a jedem přes Lidl zpět domů se navečeřet a pak spát.

 

14 850km    Najeto: 200 km

 Středa

Snídáme a loučíme se s majitelkou. Ještě kontroluju olej a zjišťuju,že ho mám pod minimem. Takže stavím na Ině a hledám olej do motorky. Když marně pokuju po regalu jen s autooleji a už sem nalomenej,že bych nějakej koupil,tak se mě prodavač ptá,co že chci. No a já svou lámanou angličtinou: „ I need oil. For Motorbike. With JASO MA for wet clutch“ nevím,jestli nerozuměl mojí angličtině,nebo termínům,co sem použil,ale že přímo do motorek má jen olej jeden a to do 2T motoru. A já,že potřebuju pro čtyřtakní motor. Takže nic a jedem na další benzinu,kde už mají Valvoline za 65 kun. Takže ho beru a dolívám sotva 3 decky a je na horní rysce,takže moje panika je zažehnána :)

 

Pokračujem do středozemí a loučíme se s nádherným mořem. Ještě zastávka a fotečka u mostu Maslenički a já koketuju s myšlenko se jít vykoupat,ale zůstane jen u myšlenek a jede se dál. Krajina se začíná zvedat a pomalu stoupáme. Jsou zde dlouhé rovné úseky a v dálce jsou vidět hory. Kdyby mi někdo řekl,že sem ve Spojených státech,tak mu to okamžitě uvěřím. Projíždíme serpentiny a najednou jsou před náma obří trubky od vodní elektrárny. Než překonáme skalní masiv,tak ještě u cesty vidíme malou zoo,kde mají většinou jen zachráněná zvířátka. Vypelichaný pštrosy,ptáky bez křídla,překrmený prasata a křivozubou lamu :D.  Tady se taky Aduš zinkne do hlavy o kasičku na příspěvky :)

Pokračujem dál a všimnu si horního jezera,ze kterého jde asi pravděpodobně voda do již zmíněného potrubí. Odbočím z cesty a blížím se ke starému kravínu. Okna vymlácená a na zdech je nasprejováno: „I.S.I.C. ; ACAB, ISLAMSKY STAT IN CROATIA“. Kdyby to bylo u nás,tak je mi to jedno,ale tohle místo je fakt divný a nepřekvapilo by mě,kdyby to i nějaká základna byla. Takže otočka a rychle pryč.

Cestou si dáme ještě baštu v motorestu a pak za dalších 80 km kafčo v kavárničce. Je to kousek od Plitvic. Tady ještě zajedem na vojenské letiště. Je to v příhraničí s Bosnou. Dokonce Bosenské území prochází letištem. Je tady spadlý éro,kde se musím vyfotit. Zrovna když pobíhám po křídle,tak kolem projíždí chorvatská policie,ale jen se podívají a jedou pryč. Přijíždí ještě páreček Belgičanů. Bavíme se a pak společně jedem hledat podzemní hangár. Celé území je zaminované a tak se držíme opravdu striktně jen na betonových plochách. Projezdíme několik kilometrů,než ho najdeme. Uděláme si soukromou exkurzi a já si pak zkusím top speed na runwayi jako v TOP GUNu :)

 

Komické je to,že s letištěm a zaminovaným územím sousedí několik stavení,kde volně pobíhají kozy a tak nějak jim nevadí,že běhají v minovém poli. Stará majitelka to jen sleduje z povzdálí. Míjíme obydlené,ale projektily zasažené stavení a kurz je teď na Plitvice.

Je tu mraky lidí. Parkujem bez ostychu až hned u cedule vstup. Podíváme se k jezeru,ale prohlídku si neabsolvujeme. Cestou pak zastavím na zákazu zastavení a kouknem na vodopádky z povzdálí.

Je večer a v Zagrebu Áďa dokupuje zásoby jídla a hledáme místo pro přespání. Stan zavrhuju. Je sotva 20 stupňů a vypadá to,že bude pršet. Nacházím motorest u cesty a stavím. Netuším,že začíná asi největší dobrodružství cesty.

Přijde paní a že klidně můžem mluvit česky,že rozumí. Protáhne mě rozlehlým stavením. Je tu obří sál,asi jako v sokolovně,kde je hodně stolů s ubrusy. Velký bar,který je obložen půllitry. Ve vzduchu je cítit lehká zatuchlina. Nahoře jsou balkony,odkud se jde do jednotlivých pokojů. Paní mě ještě někudy protáhne a stojíme před pokojem. V polešeru vypadá útulně a i cena 25E je dobrá. Ještě říká,že motorku mám nechat v sále,čímž mě naprosto dostane.

Běžím za Áďou s tím,že až to uvidí,tak se posere. To nevím,že sem se moc nespletl … Sme spolu v sále a vybalujeme věci na stoly. Když chceme jít na pokoj,tak nemohu najít cestu. Vůbec si nepamatuju,jak sme se dostali na ten balkon. Bloudím chvíli po sále a ať kamkoliv vejdu,tak východ je opět v sále. Připadám si jako v pohádce Princ a Večernice,kdy Velen nemůže najít cestu z hradu ven a pořád se vrací do sálu s hodinami :)

Nakonec je tam venkovní schodiště a tudy se dostanem k pokoji. Všechno super,ale není toaletní papír. Že zajdem spolu do restaurace za paní. Když sejdeme po schodišti,tak proti nám stojí vlčák a nekouká mírumilovně. Naopak. Zpoza rohu vyjde pán a vypadá jak bezďák. Houkne na psa a ten přestane vrčet. Celý dolní sál je zavřený a já nemohu k motorce. Brána je rovněž řetězem zavřená. To se mi nelíbí …

Když vejdu do restaurace,tak tam nikdo není. Jen v jedné z místností běží televize. Když tam nakouknu,sedí tam 3 osoby. Paní domácí,chlap v kovbojským klobouku a asi 150 kg velkej černej chlap s řetezy na krku. Mluvím na paní,ale ta mi už nerozumí …  „ty,Ital?“ promluví na mě obr a já jen kroutím hlavou. Potřebuju jen přístup k motorce. Nakonec mi paní odemkne. Cestou si ještě všimneme zaprášené silniční motorky s finskou poznávací značkou,která je přikrytá plachtou. Fin,ale nikde není …Beru papír a navigaci. Jdeme kolem vlčáka,kterej nás pořád sleduje a leží hned pod schody. Na pokoji zamknem dveře. V celém objektu sme sami a celý to působí jako začátek levného hororu. Právě v tomto duchu se dostáváme do dost vypjatého psychického stavu. U postele jsou noční stolečky a na každým stojí lampička. Ale pro lampičky nejsou nikde zásuvky. Nad postelí je růžovej obraz s plameňákem. Sundávám ho a zkoumám,zda není ve stěně kukátko. V koupelně vše drží silou vůle. Než se jdu sprchovat,tak pomalu zkouším vodu na prst,zda nepoteče místo vody kyselina. Až teprve po době se sprchuju. Zkontrolujeme i místo pod postelí,zda tam nenajdeme kousky Fina …

Zapínám GPS a ještě posílám známému do práce aktuální souřadnice s tím,že kdybych se ráno neozval,tak aby věděli,kde nás hledat … Jo bylo to opravdu tak šílený …

Nakonec usneme,ale celou noc svítí světlo a na obou nočních stolkách máme připravený nože …

15 142 km    Najeto: 292 km

 Čtvrtek

Ráno zjistíme že žijeme a že motorka je na svém místě a nic s ní není. Vše je zase otevřené a pes nikde.  Rychle sbalíme,zaplatíme (ještě nás okrade při prepočtu kurzu) a fofrem pryč do zamračeného chladného lehce mrholivého rána. Po pár kilometrech náhodou najdeme venkovní volně přístupné muzeum vojenské techniky. Pokoukáme a pak nás čekají Hranice s Maďarskem a pak přesun na Bratislavu,kde tankuju za šílených 1,5E za litr benzínu. To už zbývá jen kolem 200 km domů a já vím,že to prostě dáme. Domů dorazíme o půl deváte večer a sem rád,že si můžu jít lehnout do svý postele :)

15 987km    Najeto: 845 km

 

Omlouvám se za tento román,ale prostě víc zkrátit sem to nemohl :D

Každopádně chci poděkovat Veverce a tátovi za pomoc v nouzi a Ádě,že to se mnou vydržela,protože to se mnou není pokaždý jednoduchý :*

Zpět na Archív

Text a Foto: Durex 

Rozlišení 1280x1024

Tyto stránky stvořil Durex.
S problémy nebo dotazy se obraťte na
bubak.nunu@tiscali.cz.

 Domů | Elefantentreffen 61 | Enduroskola 2017 | BMW Motorrad Days | Alboška 2017